Liberální demokracie na Západě je v ohrožení. Nikdo nakonec neví, jestli padne nebo ne. Ale i kdyby padla, už teď je jasné, že to nepůjde tak snadno, jako třeba konec komunismu.
Poslední dobou jsme zasypávání takovým množstvím špatných zpráv, že se zdá, že klasická západní liberální společnost se hroutí jako domino. Jako by rok 2016 nebo 2017 byl pomstou za rok 1989. Brexit, zvolení Trumpa, profilace francouzských prezidentských kandidátů, volby v některých balkánských zemích, tragické tažení skupinového i státního terorismu v Sýrii, změna zahraničně politické orientace pacifických zemí jako jsou Filipíny nebo Malajsie a další zprávy dávají důvod liberálovi k panice.
Když se však zbavíme paniky a začneme zhluboka dýchat, uvidíme, že není vše tak tragické. Opravdu nikdo nemůže vědět, jestli jde o nezvratitelný trend nebo krizi, která jednou dosáhne svého dna a která nás posílí.
Je však jasné, že i kdyby liberální demokracie měla prohrát, nebude to rychlý a krátký proces. Na první pohled by se mohlo zdát, že legendární kavárenští intelektuálští přecitlivělí a vyměklí liberálové budou snadným cíle pro populistické dravce. Ale jak ukazuje současnost, není to tak jednoduché.
Liberálové mají jednu vlastnost, která jim slouží ke cti a zároveň jim velmi ubližuje. Zatímco populisté, nacionalisté a budovatelé ruského světa jsou nekritičtí, pompézní a namachrovaní, tak liberálové jsou velmi sebekritičtí a často až sebemrskačští. Což je na jednu stranu dobré, protože nekritičnost vždy zadělává na katastrofu a všechny nedemokratické režimy vždy dojely na nedostatek sebekritičnosti, který způsobil jejich degeneraci. Na druhou stranu panické sebemrskačství nedovoluje liberálům užít si radost z vítězství nebo užít si uspokojení z odporu proti všudypřítomnému zlu.
V následujících několika řádcích bych tedy rád porušil tuto tradici a zmínil tři věci, které nám mohou dodat energii do další obrany liberální demokracie.
Nejprve mi dovolte zmínit úspěch české občanské společnosti. Ano, úspěch. Nezbláznil jsem se. Málo lidí si ho uvědomuje a nikde se o něm nepíše, ale to, že se na podzim podařilo dvakrát zcela zaplnit Staroměstské a Václavské náměstí udělalo na mnoho politiků dojem, i když to veřejně nepřiznají. Ale existují důkazy, že tomu tak je. Kromě šuškandy v Praze to jsou ony sice velice bláznivé, ale přesto reformy na Hradě, kdy bylo omezeno Ovčáčkovo twiterové bláznění a kdy byly největší skandály Miloše Zemana hozeny na obětního beránka Forejta, se kterým bylo zatočeno v ruském stylu. Toto jasně dokazuje, že se na Hradě lekli lidí v ulicích a že se rozhodli s tím něco dělat a vzít jim vítr z plachet.
Dále bych rád zmínil to, že po všech těch aférách s Dalajlámou a Bradym a gangem čtyř byl alespoň v senátu odsouzen jeho předseda za svůj postoj k podlézání Číně a senát navíc přijal rezoluci kritickou vůči Číně a navázal tak na postoj Česka z roku 1999, kdy jsme se ještě hluboce zasazovali o lidská práva v této zemi. A věřte mi, že občanského vzedmutí na podzim tohoto roku by nic z toho nebylo. Ale nikdo to nepřizná.
Je to ale důkaz, že lidé stále mají šanci dokázat cokoliv, když se spojí a mohou otočit i zdánlivě jasně definované kolo dějin.
Takhle to dokázali v Rakousku, když navzdory všeobecné světové módě nezvolili pravicového nacionalistického populistu, ale levicového liberála šlechtického původu. Ačkoliv Rakousko není žádná velmoc, je to náš soused a to, co se tam stalo, nám může dodat hodně odvahy a víry, že to nepřátelé liberalismu nebudou mít tak snadné.
Pražská kavárna si teď jednoduše dává „vídeň“.
No a také je potřeba se podívat k našim severním sousedům, kde se dějí věci, které poněkud narušují některými lidmi deklarovanou globální autokratickou tsunami.
Ve Varšavě se demonstruje za věci jako je svoboda médií a lidé kromě tradičních polských vlajek mávají vlajkami EU. Kde jsem to už jenom viděl?
Polsko bude Evropa potřebovat. A zdá se, že se polská opozice vzpamatovává z prohraných voleb. Takže drazí liberálové, věřte tomu, že šance tu je. Nic není dáno předem a vše záleží na nás. Na všech, kteří si uvědomují, že populisté žádný recept na nic nemají, kromě receptu, jak se dostat k moci. Ale co s tou mocí nevědí.
Jsem přesvědčen, že to brzy velká část populace pochopí. Někde dříve a někde později. Někde už bude pozdě a někde to půjde ještě zvrátit. Nelze se však pasivně spoléhat na to, že to „nějak dopadne“. Pak to většinou končí špatně. Liberalismus může být zachráněn a vyžádá si to enormní úsilí. Tak velké, že o tom teď nikdo ještě ani nemá představu.